Pohádky

Kterýsi skorosvatý, snad dokonce kardinál, usedl ke svému počítači, aby se rozhlédl po novinkách v duchovním světě. Nejprve si zapojil, jako každý den, stránku coelum.scr (to je svatý, tedy sacer). Tato adresa, jak napovídá název, obsahuje nejčerstvější nebeské informace. V rychlosti přeběhl seznam dárců církvi svaté a s uspokojením přijal sdělení, že je mezi nimi na významném místě i Česká republika, byť málo majetná a většinově církevně neangažovaná. Hned pak přešel na titul „svatořečení“. Po přečtení poslední zprávy se poněkud zamračil. Zase, jako už jistou dobu, mezi navrženými není žádný Čech. Pak se ale uklidnil. To když zahlédl, že kanonizace Karla I., posledního císaře rakousko-uherského a krále českého, je na spadnutí. „Vždyť by to bylo přímo proti Bohu, kdyby žádný z habsburského dvora nebyl svatým. Tolik, kolik Habsburkové vykonali pro samospasitelnou církev svatou, neudělala snad ani inkvizice blahé paměti.“

Po chvíli přeladil na infernus.rcs (recas = truc svatého; to je v branži něco jako porno), aby si přečetl, jaký názor na problém má pekelná konkurence. Jako obvykle měl hned po náladě. Tentokrát to ale bylo složitější. Pekelná webová stránka obsahovala reklamu, kterou můžeme ve stručnosti vyjádřit heslem:

„Přepněte na http://www.pravda.cum, chcete-li se dovědět nejnovější tajné informace, které pronikly na internet o zákulisních jednáních nebeské habilitační komise.“ Skorosvatý kardinál se nejprve pokřižoval a pak odvážně kliknul na novou adresu. A zíral. Zíral, protože se dověděl něco ze zákulisí, jinak dobře střeženého agenturou OuDý (tedy firmou Opus Dei, s.r.o). Pro představu eventuálních čtenářů uvádíme nesmírně zkrácený virtuální přepis zmíněné stati „Svatořečení blahoslaveného Karla I.“. Prosím, čtěte.

„Pánové,“ zahájil jednání svatý Jan Nepomucký, „máme zde stížnost arcivévody Ferdinanda, který zpochybňuje náš návrh, aby blahoslavený Karel I. byl přeřazen mezi svaté. Přečtu vám jádro stížnosti.“

Arcivévoda Ferdinand uvádí: „Velevážení světci a světice, považuji za historickou nespravedlnost, že z rodu habsburského byl ku svatořečení vybrán právě Karel I. Vždyť on přece za víru netrpěl! A pokud trpěl, pak za vlastní chyby. Naproti tomu já, právoplatný nástupce církvi milého trůnu habsburského, jsem utrpěl hned několik – můj život utnuvších – střelných ran, díky kterým bylo umožněno vyrazit do boje za pravdu, právo a pravou víru proti proradným pravoslavným Srbům a dalším nepohodlným národům.

Jsem tedy oprávněným čekatelem na mučednickou korunu, nota bene na svatořečení. Naproti tomu císař, mnohočetný král, kníže atd. Karel I. nezvládl situaci, válku prohrál a tím umožnil pád říše, která byla oporou církve svaté. Navrhuji proto, aby další postup svatořečnící byl pozastaven do projednání mé věcné připomínky. S uctivým pozdravem Deo gracia, mučedník Ferdinand d’Este.“

Z bouřlivé diskuse, která se v nebi rozvinula na dané téma, uvádíme, že poměr hlasů stížnost podporujících ku hlasům odmítavým byl 100:3. Pak však vystoupil svatý Pavel, aby uvedl věc na pravou míru. Z jeho expozé vyjímáme jen podstatný závěr: „Buď si pravda, že Karel I. vlastně naši věc zbabral a prohraná válka vedla k nástupu necírkevních a často protikatolických sil. My však považujeme za nezbytné, aby rod Habsburský měl svatého přímo z řad císařů a králů. Napovídá to, kam by se měl ubírat budoucí vývoj světa, zachovávající monarchistickou kontinuitu a hlavně perspektivní návrat k moci Habsburků a naší svaté církve s nimi. Naproti tomu Ferdinand se nechal zastřelit, což je sice čin mučednický, nicméně pragmatický náhled ukazuje, že právě tento skutek byl popudem k prohrané válce, což my, jak jistě uznáte, nemůžeme oceňovat svatořečením.

Ostatně arcivévoda Ferdinand d‘Este byl zcela jasně pokleslým členem panovnického rodu, oženiv se s ženou císařského stolce nikoliv hodnou. Dokonce proti vůli panovníka, z boží milosti císaře etc. Františka Josefa Procházky I. Vždyť dnes si na Ferdinanda d’Este lidé ani nevzpomenou, zatím co si Karel I. válkou vedenou až do hořkého konce zajistil, že na něho dlouho vzpomínali mnozí. Zvláště vdovy, siroty a doživotní invalidé.

Císař a král atd. Karel I. totiž způsobil nebývale rozsáhlý přísun duší nejen do pekla, ale i do království nebeského, protože většina těch, kteří padli během gefechtu, těsně před tím absolvovala mši svatou spojenou s přijetím Těla Páně, má tudíž nárok na vstup do nebe a nebeský důchod.“

Přezbožný kardinál s uspokojením dočetl názor svatého Pavla a pomyslel si: „Ano, i svatá církev, ba i nebesa musí k problémům přistupovat pragmaticky. Podobně jako naše dobrá křesťanská, byť demokratická strana lidová. Spoj se třeba s čertem, jen když to poslouží dobré věci pravé církve!“

Jeden zírá, jaké náhody mohou rozhodovat nejen o budoucnosti celého světa i kosmu, ale dokonce i o vynikajících osobnostech historie.

Na jeden konkrétní příklad se podíváme. O tom, že Hitler byl lump nad lumpy, donedávna asi nikdo nepochyboval. Jenže i ten největší lump žije mezi lidmi a je na nich závislý. On, jeho osudy i osudy případné země, kterou kučíruje. Když Áda spolusepisoval svůj životní politický program Můj boj (Mein Kampf), vytyčil neodvolatelný cíl – zničit dva smrtelné nepřátele, totiž židy a bolševiky (někdy spojoval obě skupiny určené ke zničení jako židobolševiky).

Führer to měl promyšlené. Bolševici jsou přece nepřátelé lidstva, tedy té jeho lepší části – kapitalistů, které chtěli „zničit jako třídu“. Jakmile se proto dostane říše se svými vojsky do boje se smrtelným nepřítelem fašismu, nacismu a v důsledcích i kapitalismu, celý vyspělý bohatý svět Hitlerovi zatleská. Nejen to, k potlesku přidá i své vojáky, zbraně, sympatie.

K tomu, aby se třetí říše cítila dostatečně silná ke konečnému řešení jak zmíněné židovské, tak bolševické otázky, potřebovala ovšem zajistit týl, tedy pokořit zbytek Evropy. To se jakžtakž podařilo a v roce 1941 se mohli čačtí germánští bojci vrhnout na východ (když si předtím připravili zelenou uličku přes Polsko). Správně mělo následovat něco podobného, jako když náckové napadli a porazili Francii, Belgii, Holandsko, Dánsko, Norsko, Jugoslávii, Řecko, tedy brzká kapitulace vojsk, v tomto případě  bolševických. Dokonce, když první dva týdny opravdu reich vítězil na všech frontách pro Evropu (jak hlásaly obrovské nápisy kde-tam a na všem), poznamenal si německý vojenský šéf Halder do deníku, že „kampaň v Sovětském svazu končí naprostou porážkou bolševiků již po dvou týdnech bojů.“ Podobně jako po napadení Francie a jejich spojenců před rokem.

Hitler však měl smůlu. Ti zločinní bolševici nejen že nedbali na zmíněný zápis, na značné ztráty lidí a území, ani na rozhodné přesvědčení vůdce a říšského kancléře, ale dokonce se bránili jako by šlo o život. Netrvalo to dlouho a vítězně postupující německá armáda musela nevítězně ustupovat. Malér. A tady je první Hitlerova smůla. Představte si ten binec! V Rusku je v zimě zima! Vojáci musí mít teplé oblečení! Mašinky musí mít výbavu do mrazu! Sníh brání v úspěšném postupu (Nohavica by asi zapěl, že „nacisté divili se velice, že říšským tankům chyběly tam sanice“)! Rusi nedbají, že mrzne, až to praští, nehledí na hluboké závěje a drze útočí. „Co jsou to za lidi?“ ptal se vůdce, „tak hezky jsme to naplánovali a oni nám to kazí, lumpové.“

Nu a ke všemu 1. ledna 1942 vznikla smlouva o Spojených národech, kterou se 26 protinacistických zemí, především Rusko, Anglie a USA, zavázalo bojovat společně proti fašismu až do jeho úplné porážky a nepřipustit jakýkoliv separátní mír s Německem. Nu a opravdu bojovali a v květnu 1945 nezbylo z třetí říše nic než poničený, poražený stát, který musel kapitulovat bezpodmínečně.

Potud historie, která – jak jsme si uvedli – zradila nacisty, protože se proti nim postavil a spojil skoro celý nefašistický svět.

Uteklo několik desetiletí a ti očekávaní spojenci Hitlera, kteří ve válce tak hanebně zklamali spojenectvím s bolševiky, rádi by jaksi poopravili historii, totiž rádi by přesvědčili lidi, že vlastně ti bolševici ani tak moc hitlerčíkům nenabančili, vždyť je to všechno prý stejná pakáž a komunismus = fašismus, tedy i nacismus.

Jeden pilný ruský zrádce dokonce sepsal knihu, ve které se odkazoval na tajné archivy, podle nichž v únoru 1942 nabízel Stalin Německu příměří, po němž se stanou Německo a Sovětský svaz spojenci a půjdou namlátit Anglii a jejím kolegům. Pan Zprstucucal dokonce uvedl, že dotyčná Stalinova nabídka obsahovala slib, že Sověti ve světě rozšíří tezi: „Příčinou světové války není Německo, které napadlo Poláky, Belgičany a kdekoho včetně toho Sovětského svazu – vždy raději bez vyhlášení války -, ale Anglie a světové židovstvo.“

No, dotyčná a ničím nepodložená lež má za cíl pomluvit Sovětský svaz a snížit jeho lví podíl na porážce nacistů. Kdo chce, ten věří i větším nesmyslům. Kdo se nezajímá, věří naivně tomu, co mu média naplkají; vždyť přece nejde o obyčejnou pravdu, ale o pravdu virtuální.

Chtělo by se s trochou sarkasmu povzdechnout: „Ještě že ti hitlerovci vraždili také židy, ne jen Slovany a další nepohodlné Evropany. Nebýt holokaustu, dnes by Rusové byli líčeni jako agresoři a vůbec lumpové hodní šnel zplynování v nacistických rekreačních zařízeních v Osvětimi a podobně.“

Hitler měl smůlu i podruhé, že se totiž dnešních dnů nedožil. Možná, že by ho někteří naši slušní představitelé – nemám teď na mysli právě jen senátora Jaromíra Štětinu (agenta StB), pana knížete Schwarzenberga nebo hóch Václava z Hrádečku – navrhli na Nobelovu cenu za odstranění bolševika a z nacistů by dnes byli dobrodinci ba spasitelé civilizovaného lidstva. Ostatně v některých státech dnes nacisty a speciálně vojska SS oslavují.

Prezident JUDr. Emil Hácha vložil – samozřejmě „zcela dobrovolně“, protože hrozba bombardování Prahy jistě nebyla Hitlerem myšlena vážně, Němci přece nikdy nikde nic podobného neudělali – budoucnost českého národa do rukou vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera.

Nu a když se něco někam s důvěrou vloží, tak se nesmí vkladatelem důvěra porušit. Proto státní prezident Hácha tak rozhodně odsuzoval domácí i zahraniční odpor proti německé nadvládě. Proto málem slzel po atentátu na Heydricha nad ztrátou pro Německo a neslzel nad ztrátou Lidic, součástí státu, který s důvěrou vložil tomu nacistickému šéfovi do pracovitých rukou. Nu a Němci pracovali. Nejen v zahraničí na frontách, ale i tady u nás doma. V každé oblasti protektorátu byl nějaký významný koutek, kde byli nacisty popravováni nespokojení Čecháčci a podobně, v každém větším místě byli lidé, kteří s důvěrou hleděli na nacisty, že tady udělají pořádek, a pomáhali jim udržovat zde důkladný německý ordnung.

Nu a pak – podle slov jednoho vojenského historika – wehrmacht neprokázal dostatečnou schopnost. Rudá armáda z východu a spojenci USA a VB ze západu osvobozovali jeden okupovaný stát za druhým, až Německo válku prohrálo.

A teď, představte si tu hrůzu, někteří čeští lumpové opláceli německému obyvatelstvu německá válečná zvěrstva. Dokonce těsně před koncem války partyzáni zastřelili tu a tam některého německého funkcionáře (tedy nejen Heydricha). A po válce? Tehdy se přece měli všichni sbratřit a nastolit pravdu a lásku mezi vrahy a oběťmi. Ale ti čeští kverulanti ne a ne pochopit, že to mělo být právě takto. Jednou říše bezpodmínečně kapitulovala, tak proč se vracet k milionům německých zločinů.

Je tedy pravda, že nebylo žádoucí, aby spravedlnost brali do svých rukou třeba pozůstalí po zavražděných v koncentračních táborech, v Terezíně, Kounicových kolejích a na stovkách dalších míst. To je nesporné. Avšak soudit podobné případné nespravedlnosti bez přihlédnutí k příčinám je od landsmanšaftů podlost. Dnes vyhledávají v různých místech naší republiky údajné masové hroby Němců povražděných Čechy a postkolaboranti pomáhají, jak mohou. Stačí najít zapomenutý válečný hrob a už jsou Češi zdivočelým národem. Naopak, Němci nejsou zdivočelým národem, ani když se hovoří o Lidicích, ani když naši lidé kladou věnce k hromadným hrobům obětí pochodů smrti, jako je třeba ten u Choustníkova Hradiště, v němž leží více než stovka vězňů z pochodu smrti postřílených Němci. Převáděly je totiž jednotky SS z jednoho koncentráku ohroženého osvobozením do druhého, ale vězni se táhli jak smrad, takže statečným mužům nordické rasy a waffen SS nezbylo než konečné řešení ještě na cestě.

Pouhá msta je vždy nesprávná a nese jen a jen trpké ovoce. Ale vyčítat by neměl vrah mstitelům, ale nezaujatý soud vrahovi. Pokud mstitel poruší zákon, pak s posouzením podmínek a okolností opět jen nezaujatý soud rozhodne o trestu mstiteli.

Kolaborant Jan Baťa byl nedávno posmrtně rehabilitován. Komunistický senátor Jan Šverma, který padl v boji s nacisty, už nemá v Praze svůj pomník. František Josef I., „zakladatel“ první světové války, ano.

Nebylo na světě národa, který by si nezaválčil. Ty menší zpravidla válčily, aby se zachránily před nenažraností těch velkých, ty velké země, aby se napakovaly na cizí účet. V našich krajích se většinou válčilo s Němci. Nejčastěji proti Němcům, kteří byli přesvědčení, že my tady v ČR vlastně nemáme co pohledávat, a když, tak jako nájemná a poslušná pracovní síla. Někdy jsme válčili spolu s Němci, ale protože jsme nebyli spolehlivými partnery, není zpravidla čím se chlubit. Ať už jsme se válkou bránili a zachránili, nebo ať jsme jen poulili oči, jak se na našem území jiné armády perou, vždycky jsme na to doplatili a nikdy nevydělali.

O tom, že války jsou největší lumpárnou, kterou si bohatí a mocní vymysleli, aby své bohatství i moc mohli rozšířit, nebude asi pochyb. Je ovšem samozřejmé, že snad žádná válka nebyla vedena pod heslem Ukraď, co můžeš, a to přesto, že právě války byly a jsou nejúčinnější metodou krádeže. Třeba i krásné ženy – slavné Heleny, která prý byla příčinou trojské války, potažmo založení Říma uprchlým Trojanem Aeneem, a všeho, co to přineslo. Jiné války sloužily k doplnění knížecí či královské pokladny. Všimněme si, že pokud napadl jeden šlechtic v dané zemi druhého, nebylo to tolerováno, neboť smyslem boje byla loupež prostá – krádež mezi domácím panstvem. Když však napadl třeba anglický král indické papaláše, nejednalo se o loupež, ale o zanášení civilizace, kultury a snad i demokracie mezi barbary. Stejně jako španělské, britské a další výboje v Americe. Je ovšem jasné, že taková válka musela přinést mnohem větší hromadu nakradeného, pardon, mnohem větší válečnou kořist, aby se vyplatila. A že přinášely všemožné války všemožnou kořist, o tom není sporu. Nejslavnější a dodnes opěvované byly války v Americe, protože tou kořistí byla celá demokratická a svobodná Amerika, každý coul americké půdy, každý gram nerostného bohatství.

Jedna válka byla svým způsobem zvláštní. Někdy se jí říká druhá světová, protože se do ní (již podruhé) postupně zapojily země z celého světa. Typická byla v tom, že každá válčící strana měla zálusk na nějakou kořist. Německo na lebensraum, ze kterého ovšem bylo třeba nejprve odstranit nepohodlné původní barbarské obyvatele. Nebylo jich škoda, vždyť to byli vesměs židobolševici, pokud ne přímo židé, Slované či bolševici prostí. Docela jiný zisk od války očekával třeba Sovětský svaz. Ten docela drze chtěl uloupit Velkoněmecké říši území, která statečně dobyli chrabří a čestní vojáci wehrmachtu i waffen SS v prvních obdobích války. Jaksi v pozadí byla Anglie s Francií. Dlouho nevěděly, kam patří. Proto nepomohly Polsku v roce 1939. Až na to nakonec přišly, bylo skoro pozdě. Amerika však opět nezklamala, jako vždy. Evropě pomohla (ostatně až poté, co jí Hitler vyhlásil v roce 1941 válku) a vymlátila z války desítky miliard zisků, které by jinak přes oceán neputovaly. Prostě se to v Evropě všemožně mydlilo od 1. září 1939, až nakonec nastal konec. Jenže konec čeho? Konec války to zatím nebyl, válčilo se vesele a urputně ještě v Asii, kterou přece ze světa nemůžeme vyškrtnout. Sotva skončila válka s Japonskem, pokračovala občanská v Číně; pak drzé kolonie vypovídaly poslušnost svým metropolím. Tak třeba Indonésie odmítla patřit Holandsku, Vietnam nestál o francouzskou civilizační misi, Indie měla mylný, leč úspěšně prosazený názor, že nepatří nikomu jinému než Indům. Tak bychom mohli pokračovat přes Alžír – to už jsme v Africe – a válčilo se vesele dál. Nějaký ten milion mrtvých sem, nějaký tam, ženy, děti, starci všeci –, na ty válka ohledů nebere.

No, řekli jsme vesele, ale veselého v tom válčení nebylo vůbec nic. Snad jen radost, když agresor, kolonialista či chamtivý soused dostal přes prsty. Stálo to desítky milionů lidských životů. Jenže vy snad ani nevíte, že to vlastně bylo dobře. Před několika lety vyhlásila Mensa, jakýsi klub lidí se zvláště vysokým IQ, že na světě by stačilo jedna a půl miliardy lidí. Ostatní vlastně kapitalismus nepotřebuje. Práci pro ně prý celkem nemá, jen je musí živit. Práci nemají, peníze nemají, nakonec by začali opět podporovat levici či dokonce komunisty, což je, jak známo, zločin. Oni by chtěli pracovat a dostat za práci slušně zaplaceno! Kam by chudáci kapitalisté přišli, kdyby měli zaměstnávat a hlavně platit i těm, kteří na kapitalistu dost nevydělávají a nevydělají!

Vraťme se na začátek, kterým byl konec války. Válka má končit vítězstvím někoho a porážkou jiného. Jak skončila druhá světová válka, když vlastně se válčí dodnes? Je tedy jasné, že ve válce nemohli vyhrát bolševici nad ušlechtilou germánskou rasou. Nemohli vyhrát ani ti sakramentští čínští neposluchové nad Japonci. Nemohli vyhrát rudí Vietnamci nad civilizovanými francouzskými cizineckými legionáři a už vůbec ne nad neporazitelnou světovládou USA. A proto válka dosud neskončila a bude pokračovat tak dlouho, až…

Ne, nebude pokračovat až do úplného vítězství kapitálu, USA, svobody, demokracie a zahraničních misí, ale až do doby, kdy lidstvo dostane rozum a všechny válkychtivé darebáky, co na válce chtějí vydělávat stále víc a víc, zažene od tučných soust u světových korýtek.

Donedávna nebylo dostatečně jasné, proč vlastně vznikla druhá světová válka. Různým ÚSTRům a ÚDVům se podařilo v tajných historických materiálech, pořízených u nás v posledním dvacetiletí svobody, objevit zcela nové důkazy o nezpochybnitelné vině Sovětského svazu na vzniku toho masakru. Podívejme se alespoň ve velké stručnosti na jednotlivé důkazy.

Tak hned na začátku musíme upozornit, že Sovětský svaz od svého vzniku vynakládal obrovské úsilí, aby obnovil první světovou i občanskou válkou a intervencí demokratických sil celého světa zcela narušenou a beztak zaostalou ekonomiku země. Komunisté šli až tak daleko, že dokonce stavěli hydroelektrárny, podporovali stachanovské hnutí mimořádných pracovních výkonů a v situaci, kdy demokratický svět trpěl hospodářskou krizí, docela bezohledně a lstivě rozvíjeli průmysl trestuhodnou rychlostí. Dokonce tvrdohlavě nutili občany, aby se naučili číst a psát a získávali alespoň středoškolské vzdělání. Tak se stalo, že mužici, jejichž devadesátiprocentní většina si před bolševickou revolucí žila v poklidu a negramotnosti, přestali být spokojeni s podřízeným postavením a požadovali, aby bolševici splnili své sliby – rozdělení půdy mezi ty, kdo na ní pracovali. Tedy to rozdělení se podařilo dost nepodařeně, ale mužík přestal být ničím. Současně jednali se svými odpůrci velice krutě, bezohledně, což nelze zapomenout. Samo o sobě by to však nezavdalo příčiny k námitkám, tak jak to dosud nevadí třeba u Saudů či v Izraeli.

Druhý argument svědčící o válkychtivosti bolševiků známe od roku 1918. Raději než by po boku Anglie a Francie dále krvácely masy ruské armády, přijali Sověti potupný mír v Brest-Litevsku.

Třetí příčina války spočívala v tom, že v době vzestupu fašismu, místo aby mlčeli, ruští představitelé fašismus všemožně kritizovali a dokonce se nestyděli umožnit dobrovolníkům, aby šli do Španělska pomoct bránit republiku proti fašistovi Frankovi, italské Duceho armádě a německému demokratickému letectvu (které se proslavilo třeba zničením Guerniky).

Čtvrtá příčina války vyplynula z bolševické podpory Československa v době mnichovské krize. Kdyby nestrkali čumák do mírových jednání Anglie a Francie s Německem, byl by se Hitler nažral a Polsko zůstalo celé. Sice německé, stejně jako Čechy a Morava, ale to je jednou jen daň za mír, jako kriminalita a nástup bídy může být u nás daní za svobodu (viz zplzněný právník pan Ruml).

Hřebík do rakve míru vrazili Sověti v roce 1939, když jako čtvrtí (až po Polsku, Británii a Francii) podepsali s Německem spojeneckou smlouvu (tentokrát o neútočení. Nejapná výmluva, že jim nic jiného nezbývalo, nemůže být relevantní. Nic neměli podepisovat a měli se nechat Hitlerem převálcovat bez odporu. Tím by se lidské i materiální ztráty v SSSR dosti výrazně snížily. Židé by ovšem měli smůlu, ale nic není dokonalé, ani vykoupení míru v Mnichově a podobně v Iráku či Afghánistánu. A protože největší válečné ztráty a škody vznikly právě v Sovětském svazu, je zřejmé, že kdyby se bolševici Hitlerovi poddali, k dotyčným ztrátám by nedošlo a válka mohla mít mnohem klidnější průběh. To, že ve smlouvě o neútočení byla i tajná doložka o sférách vlivu, byť zřejmě chybná a škodlivá, nebudeme příliš zdůrazňovat. Podobné tajné dohody, dokonce i v naší vládě, jsou běžné.

Jako neodpustitelný hřích musíme ovšem připomenout, že SSSR zneužil situace, aby ke své zemi připojil některá území, která byla carské říši po první světové válce odňata. Důsledkem toho kroku je skutečnost, že teprve v posledních dvou desetiletích se daří nadnárodním monopolům, pravda s výjimkou Běloruska, ovládnout národní bohatství pobaltských republik a Ukrajiny. Sovětský svaz šel až tak daleko, že po porážce Polska wehrmachtem obsadil ty části, které si Polsko v roce 1920 přivlastnilo, ačkoliv britský ministr zahraničí lord Curzon tehdy na mírové konferenci navrhl jako rozhraní mezi Polskem a Sovětským Ruskem tzv. Curzonovu linii, respektující v podstatě národnostní hledisko. (Jinak by hlavní město Litvy Vilnius bylo dodnes v Polsku.)

O tom, že Sověti byli hlavní příčinou světové války, ovšem nezvratně svědčí i četná prohlášení nacistických představitelů, že zničení světového židovstva a židobolševického Sovětského svazu je jejich životním cílem. Bylo-li cílem zničení SSSR, byl tedy Sovětský svaz příčinou války a basta.

Jedinou nevyjasněnou otázkou zůstává sdělení bývalého pracovníka KGB, který s odvoláním na tajné státní archivy publikoval tvrzení, že v únoru 1942 nabídl Stalin Hitlerovi příměří s tím, že si Německo v podstatě ponechá ve válce obsazená území a na oplátku se Sovětský svaz k říši přidá, aby wehrmacht a Rudá armáda zničily Anglii. (Ostatně pracovníkům KGB je etřeba avěřit, že?)

Maršál Žukov a další vojevůdci z blízkosti Stalina nikdy ani náznakem se nedotkli možnosti, že by Stalin chtěl před Německem kapitulovat či dokonce s ním bojovat proti ostatnímu světu. Ale to víte, komunisti! Co od nich ,může poctivý novinář pravicově slušného typu očekávat? Vždyť ani nepřeběhli do demokratického světa! Je sice pravda, že šéf příslušného ruského archivu existenci takového materiálu kategoricky popřel jakož i to, že již k 1. lednu 1942 byly ustaveny Spojené národy, sdružení států v protihitlerovské koalici. Země, které se svým podpisem přihlásili ke Spojeným národům se zavázaly všemi prostředky bojovat proti Německu a nepřistoupit za žádných okolností k separátnímu míru. Sovětský svaz byl jedním z hlavních zakladatelů této protihitlerovské koalice (USA, GB, SSSR a dalších 23 států), ovšem kdo by věřil bolševikům.

PRAHLEKOM s maximálním uspokojením bere na vědomí, že alespoň někdy, byť jen částečně a „na oko“, tento potrhlý autor aspoň v náznacích přichází k rozumu. Přinejmenším se v tomto příspěvkovém povídání tváří, jako by tomu, co zde publikoval, aspoň trochu věřil. Pokud ovšem se opět nepokouší o něco, co považuje za ironii.

Nás však tak snadno neoklame. tajné služby a ABL už na tom pracují. Je dokonce možné, že naše vláda najme nějakou drahou reklamní agenturu, aby prokázala, že Sovětský svaz byl příčinou nejen války, ale celého fašismu, nacismu a japonského militarismu. 

Bylo nebylo, kdysi dávno bylo považováno za spravedlivé, aby byla pravda, přesněji řečeno přiznání se ke zlému skutku, vyzískána prostřednictvím útrpného práva. Co to vlastně to útrpné právo bylo? Pokusme se to objasnit na konkrétním příkladě.

Představme si, že královské vojsko při tažení za svobodou a demokracií nějakého feudálního státečku vyplundrovalo malou obec. Ta sice s feudálním vlastnictvím a mocí měla společné jen to, že byla nemilosrdně vykořisťována světskou nebo církevní šlechtou, případně kláštery, ale žila v nějaké té historické formě monarchie, takže musela držet hubu. Vlastně hubu museli držet všichni, kteří patřili k vrstvě nevolníků, tedy téměř všichni lidé práce. Tato obec, docela malá a téměř bezvýznamná, ovšem měla to neštěstí, že vojáci byli žízniví, hladoví a naštvaní, protože již týden utíkali před jinými žíznivými, hladovými a naštvanými vojáky, co jim před tím týdnem dílem rozsekali kamarády, dílem jim pousekávali v boji i po něm nohy, ruce. Navíc – což bylo pro prchající nejhroznější – zabrali jejich trén.

Tak ti naštvaní a prchající vojáci se přece nemohli zdržovat nějakým vyjednáváním s domácími nevolníky a brali si od nich vše, co potřebovali, i přes odpor obíraných. A co potřebovali? Stručně řečeno – všechno. Potraviny, nápoje, cennosti, ženy (ty ovšem jen na jedno použití). Je sice pravda, že nevolníci měli živobytí tak tak pro sebe a své rodiny, cenností jak šafránu a ženy o znásilňování samozřejmě nestály, jenže se jich nikdo neptal. Ani v jednom z uváděných příkladů nemohla vojska brát ohled na domácí, tedy jakoby „své“ spoluobčany. Navíc měla zpravidla i zbraně, kdežto domácí lid jen oči pro pláč. Když se tu a tam některý nevolník postavil třeba na obranu své matky, sestry či ženy, prostě byl zkušenými žoldáky odstraněn, pro jistotu i s případnými svědky. Když už byl nějaký žoldnéř v ráži, vzal to z jedné vody načisto a zapálil třeba i chalupu. To se ostatně tu a tam přihází i dnes, a nejen v Iráku.

Sotva výše popsaná situace skončila, následovala často repríza od nepřátelských žoldnéřů, postupujících ve stopách prchajících vojsk. Pokud ve vsi ještě bylo co k ukradení, ukradli to. Pokud se některá žena vyhnula zneuctění vlastními, měla setsakra štěstí, podařilo-li se jí to u nepřátel. Pokud ves neshořela po první vlně války, sežehly ji plameny teď.

Obec vypálená, vyvražděná, znásilněná. Tak se zbylí vesničané leckdy rozhodli vydobýt si náhradu pro přežití v nedalekém panském sídle. Ostatně tam sídlili zpravidla právě takoví páni šlechtici, knížata nevyjímaje, kteří válku zahajovali a jako velitelé vojsk také organizovali. Někdy proto nevolný lid ve svém zoufalství a hněvu pobral pracovní nářadí a v houfech táhl na zámek či hrádek. Občas úspěšně. Leč zde platí staré anglické přísloví, že nezáleží na tom, kolik kdo vyhraje bitev, rozhodující je, kdo vyhraje tu poslední. Je zřejmé, že tu rozhodující vždy vyhrávalo panstvo. Mělo majetek, aby zaplatilo žoldnéře, mělo od Boha právo vyždímat z nevolného lidu další majetek, který umožnil šlechtě nejen žít, jako by byla za vodou, In a v žitě – prostě se o sebe postarala -, ale poskytl i další prostředky na úplatu žoldáků. Zkrátka. Sotva nastala ta poslední bitva, získalo panstvo řadu zajatců. Ti, kteří byli vůdci nespokojenců nebo se chovali obzvláště nepoddajně, pak podléhali zvláštnímu zacházení. Jeho součástí nebylo jen utínání hlav, upalování na hranicích či pouhé uvržení do hladomorny, aby si ještě před smrtí rebelanti užili, ale začasto i zmíněné mučení. Prostě takoví rebelové dopadli vždy jak ti sedláci u Chlumce. Ostatně podobným způsobem své poražené nepřátele ošetřovali vítězové všech dob, barev i náboženského vyznání.

Panstvo – odevždy až po dnešní dny – potřebovalo získat od zajatých informace o vůdcích nepokojů, o těch, kteří mezi lidmi nespokojenost podporovali, i o těch, kteří se třeba při pohledu na ohnivou smršť, ničící jejich obydlí, pokřižovali nějak divně. To byli zřejmě kacíři. Pro ně bylo vyčleněno zvláště nejemné zacházení.

Zkrátka nastoupil kat se svými pacholky a zmiňované útrpné právo.

USA  fotografie z Iráku – Abú Ghraib – 2008

Křesťanské cítění by neumožňovalo využít takových metod, jako je naskládání nahých živých odpůrců na estetickou hromadu vystrčených zadků nebo dokonce donucení nahých, aby před přihlížejícími ženami onanovali. To by byl hřích. Proto byli popravovaní řádně oblečeni v kalhotách.

Vynucování přiznání v soukromí věznic a katoven ovšem ani zdaleka nemělo tu dokonalost jako dnes. Žádný trasher, který by elektrickým šokem ukázal mučenému, zač je toho loket, aniž by zanechal viditelné známky překročení božích přikázání. Katové nemohli používat ani účinnou metodu nazvanou waterboarding, protože ještě nebyla objevena. Proto se museli spokojit s prostým surovým a bolest působícím násilím, které pak zanechávalo na tělech mučených trvalé stopy. Ostatně na tom nezáleželo, protože zpravidla takový mučený torturu nepřežil a nemohl si na zacházení stěžovat po letech, kdy se změnilo třeba panstvo. Humánnost tehdejších výslechů na rozdíl od dnešních ovšem dotvářela všudypřítomná existence kněze. Ten sice mučenému či popravovanému nepomohl, ale modlil se za něho. Prostě: „Jsi nevěřící pes, kacíř, lump a zvrhlík, který zvedl motyku proti svému od Boha a z boží milosti poskytnutému pánovi, půjdeš do pekla, ale v doprovodu zbožné modlitby příslušného kněze.“

Zkrátka – jeden si nevybere. Ať člověka mučí a vraždí z boží milosti pán či bezohledný, zato dobře placený zaměstnanec nějakého pána, spravedlnosti se nedovolá. A téměř humorné je, že každý nový pán, nové panstvo, vždy horlivě odsuzuje své předchůdce za to, co pak sám v zájmu záchrany svých privilegií provozuje. Dnes se říká tomu spravedlnost, boj s terorismem, zastrašování potenciálních nepřátel a šíření křesťanských hodnot, svobody a demokracie. Před nedávnem to mělo být ochranou před diverzanty a škůdci země.

Domníváte se, že mučení jako výslechová metoda skončilo u nás dekretem Marie Terezie nebo nápravou některých případů práce StB, KGB, BND, CIA, Mossad? Klidně tomu věřte, ale raději zapomeňte na Guanta-námo, Abú Ghrajb, Baghrajn, další tajné americké věznice CIA v zahraničí – třeba v Polsku či Somálsku, na různé Pinochety, Izrael, na Gazu, řecké černé generály, Polpotovce, postkoloniální války … Prostě na dnešek.

Nemůžeme se zaručit, že k jevu zvanému tu přeběhlictví, tu překabátění, jindy recyklace nedocházelo již dříve. Ovšem takovým názorným příkladem pro mnohé dnešní čelné politikáře může být úspěšný vojevůdce císařských vojsk a údajný uchazeč o korunu českých králů, Albrecht z Valdštejna. Vzhledem k tomu, že to byl významný šlechtic své doby a že sehrál v některých scénách třicetileté války vynikající roli, byl svého času Armádou České republiky využit coby patron jediné naší údajně bojeschopné divize (tehdy se sídlem v Brně). Divize ovšem nesla pochybné jméno Albrechta z Valdštejna jen do té doby, než ji za tři čtyři roky zrušili přemístěním do Olomouce pod jiným názvem i velením.

Nespojujme jeho jméno i osud se jmény hojných překabátníků z devadesátých let 20. století, jakými byli třeba Čalfa, Dlouhý, Stráský a několik přehršlí dalších bývalých členů KSČ. Mnohem působivější obraz poskytují tak zvaní cestující zběhové. Právě takovým byl zmíněný šlechtic.

Nejprve citace pramenů:

„Albrecht z Valdštejna (1583 – 1634) byl český šlechtic a vojevůdce. Během českého stavovského povstání přešel roku 1619 na stranu císaře Ferdinanda II. a získal rozsáhlé panství s centrem v Jičíně. Třicetiletá válka mu otevřela cestu k vojenské kariéře. Vítězstvím nad protivníky Habsburků si 1625 vysloužil titul císařského generalissima. Tajně vyjednával s nepřítelem, byl zbaven velení a v Chebu zavražděn císařskými důstojníky.“

Potud Ottova encyklopedie A-Ž, 2004.

(Ptáte se, Jak asi to rozsáhlé panství získal? Inu ze zabaveného majetku těch, kteří nepřeběhli. Stejně jako mnohé majetky získala katolická církev a nečeská šlechta.)

Jak vidíme, bylo tehdy významnou vlastností šlechty (Valdštejn byl dokonce také knížetem) přecházet z jed-noho tábora do druhého, jak se to právě jevilo výhodné pro zájmy – nikoliv země, lidu, ale dotyčného šlechtice.

A teď ta novodobá analogie.

Této koruny se staročeský přeběhlík nedočkal

Dnes to mají podobní chameleóni jednodušší. Změní dres, získají koryto. Ztratí koryto – opět změní dres, aby získali nové koryto. Ztratí koryto – opět změní dres … To provozují tak dlouho, až jsou za vodou, jak se dnes říká těm, kteří si již dost nakradli, aby nemuseli dále působit v politice. Prosím, Velkého, který ovšem dres nezměnil, jen odložil, jsme nejmenovali!

Vypadá to vážně tak, že se v podobném politickém převtělování dnes někteří elitní slušňáci přímo vyžívají. Dokonce i takoví, kteří vzhledem k tomu, že „kopou“ za křesťanské barvy, by neměli reinkarnaci nejen uznávat, ale především používat. Snad proto se v našem prostoru vžilo pro zradu dresu jiné, nábožensky neutrální slovo, totiž recyklace místo dřívějšího reinkarnace-převtělení. Bude se líbit zejména zeleným, protože právě mezi nimi je těch recyklovaných obdivuhodně mnoho. A nechybí mezi nimi ani bývalá česká (spíše rakouská) šlechta, jako zelený senátor a ministr zahraničí Schwarzenberg, dnes tak řečený fýrer kopající za TOP 09. Patří tam alespoň volebně i český McCarthy, tč. senátor Jaromír. Zajímavou historii přeběhlictví nám poskytuje životopis někdejšího pretendenta na prezidentský stolec Pitharta. Vyšel z mateřského lůna KSČ, s kterou se rozloučil v roce 1968, když špatně odhadl, kam se politika státu posune. Jako významný OFčák byl dokonce v letech 1990 – 1992 ministerským předsedou ČR, kdy se pro-slavil svým neúspěšným konceptem dvojdomku. Když o svůj stolec i dvojdomek přišel, pokusil se o návrat (česky comeback) v dresu Občanského hnutí. Nevyšlo, ale on nerezignoval. Přestoupil na půdu křesťanskou, kde bylo málo kvalitních uchazečů o korýtka s nadějí na zvolení. Těch bez naděje, těch bylo! Ó jé!

Pak se mohlo uvažovat o jeho kandidatuře za Sudeťáky, těm však českou státní příslušnost neuznali. Proto snaživému panu Pithartovi ani uctívání knížete Václava nepomohlo, ani když v knížce Podiven spolu s ostatními vysvětlil, že rasově, geneticky jsou Němci o mnoho hodnotnější než nějací Čecháčci.

Zvláštní sortou přeběhlictví jsou tak zvaní převtělení z nutnosti. To se nějakému skoro levicovému politikovi pečlivě prohrabe minulost i současnost, zjistí se nějaký ten neodpustitelný hřích a odpustí se mu, když udělá další, totiž zradí voliče.

Domnívám se, že jev přeběhlictví je dostatečně objasněn, i když jsme vynechali dlouhou řadu aktuálních jmen. Jen tak na okraj připomeňme „politiky“ a poslance Teplíka, Wagnera, Melčáka, Snítilého, Pohanku, Ort-mana…..

Tělesné pozůstatky Albrechta z Valdštejna by se jistě v hrobě obracely, kdyby viděly, že to těm dnešním přeběhlíkům prochází bez trestu, ba dokonce s novými benefity za zradu.

Inu, pokrok nezastavíš, stejně jako metody vydírání nepohodlných.

Kdo z nás starších by si nevzpomněl na Werichův výlet do historie ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař?

No vy mladší asi nebudete mít příliš příležitostí film zhlédnout, protože se v něm Werich poněkud utrhl. Tak na příklad jeho píseň: „Když všichni všechno dáme, budeme mít všichni všechno dohromady…“ by mohla zakládat některým ‚demokratům‘ záminku pro zákaz Jana Wericha. Ale kouzelný příběh císaře Rudolfa přece nemůžeme nechat bez povšimnutí v našich toulkách dávnou minulostí. Vyhneme se ovšem sociální tematice, protože nechceme provokovat trojkoalici, BIS, ba ani ještě tajnější složky. Pokusíme se proto zachovat z doby císaře Rudolfa to, co je recesisticky vděčné, totiž jeho zálibu v magii a alchymii.

Jednou přišel za jeho císařskou milostí komoří Lang a rozpačitě si mnul ruce: „Vaše Jasnosti,“ drmolil, „nejen že je státní kasa prázdná. Ona je dokonce zadlužená skoro jako ta, kterou vládl kdysi v daleké budoucnosti top-politik Kalousek. Ani Váš bratr, ani Evropská unie, dokonce ani Mezinárodní měnový fond nejsou ochotni odkoupit císařské obligace mnou vydávané s Vaším laskavým svolením, protože nejsou kryty zlatem, stříbrem, prací, půdou – prostě jsou nekryté jak vystrčený zadek. Rád bych Vám jaksi ze svého ještě půjčil, ale tolik jsem si nenašetřil ve Vašich službách aniž kdekoliv jinde, aby to stačilo na císařské dluhy. Prostě navrhuji vyhlásit platební neschopnost, ať si s tím soudy poradí.“

Císař Ruda se hluboce zamyslel, asi jako kníže Schlafenberg. Když jej po chvíli komoří Lang probudil ze zamyšlení, otevřela jeho milost oči a prohlásila: „A co magistr Dalík? Ten nemá nějakou radu?“ Ale pan komoří pokračoval neúprosně: „Tady přece nejde o radu, ale o peníze, o mnoho peněz, o hrozně moc peněz. A pan magistr je spíše na to, aby penízky dostával, než poskytoval. Ostatně jako Dalíkové všech dob, národů a ras.“ Ani následující císařský dotaz, zda by nemohla pomoci armáda, vždyť v sousedství je řada bohatých národů, nesměřovala k vyřešení problému. Komoří Lang se k císaři naklonil a trochu familiárně, skoro bychom řekli přidrzle, poznamenal: „Vaše císařská a královská Milosti, vždyť to vidíte v USA. Postavit a vyzbrojit armádu je ukrutně drahé a je otázka, zda vůbec i ta sebelepší armáda může přinést tolik, kolik její zřízení a provoz stojí. Vždyť nikde v okolí není dost nafty. Tudy nevede cesta k ziskům, spíše do pekla dluhů. A tam už vězíme.“

To byla situace typu Babo, raď, jenže nikde žádná bába ochotná zadarmo radit. Zadarmo, jak jsme již uvedli, neradí ani četní vládní rádcové. To by přišli o NERVy. „V tom případě,“ usoudilo jeho císařské a královské veličenstvo, „nezbývá než pomoc ze zahraničí prostřednictvím zelených peněz. Zavolejte mi magistra Bourseaka, třeba vykouzlí nějaké zelené miliardy od Evropské unie či z prodeje emisních povolenek.“

Kancléř Lang obrátil oči k místům, kam církev svatá dislokovala nebe, a s očividnou násilně hranou trpělivostí procedil mezi horní a dolní protézou: „Prosím Vás, Milosti, než by se z evropských peněz k nám něco dostalo přes ty zelené a další filtry, bankrot by byl už za námi.“

„V takovém případě,“ rozhodl císař a král, „naší jedinou šancí je magie a alchymie. Svolávám na zítřejší odpoledne kongres všech mágů a alchymistů na téma: ‚Jak vybřednout z našich dluhů.‘ Pro jistotu vyhlaste, pane komoří, pohotovost i katovi a jeho pacholkům.“

Zdánlivě se blíží vyřešení císařskokrálovské finanční krize, leč koho mohl pan komoří svolat, když všichni, co něco dokážou, už dávno přešli na lépe placená pracoviště v USA, Bruselu a okolí? Nakonec se však přece jen jakýsi mág, jmenoval se prý Al Kapaousek, dostavil a řešení, které navrhl, bylo přijato.

Císař vyhlásil volnou směnitelnost domácí měny za zahraniční tolary v takovém poměru, že na Hradě stály fronty v místním exchangementu. Císařské groše se razily takovým fofrem, že vláda musela sáhnout po zdroji kovu i do Sběrných surovin. Teprve za nějaký čas pochopili kupci, že nakoupili bezcenné inflační plíšky, ale bylo už pozdě na nějakou nápravu. Vyřešili proto problém tradiční cestou. Zdražili všechno, co zdražit šlo, ba i to, co zdražit nejde. Lidé v císařském městě museli platit nejen za jídlo, vodu, oblečení, ale i za pohled z okna a za právo bydlet ve vlastním domku. Nikdo se nedivil, když musel vysolit zvláštní daň za to, že kupuje rohlíčky zvláště dobře vypečené, jenže se zvýšená daň musela zaplatit i za rohlíčky nedopečené. Platilo se za použití chodníku, za laskavý pohled panstva, ba i za službu katovi a jeho pacholkům. Rána pendrekem se neúčtovala přímo, ta byla hrazena z nepřímých daní, stejně jako nákup fungl nových halaparten.

Dávno se už císař a král Rudolf, kolikátí jsme? Aha, Druzí, odešel historicky znemožnit a po něm řada dalších králů a císařů, ba i prezidentů, ale daně za vše, a hlavně od těch, kteří se nemohou bránit, zůstaly.

Kdepak. Žádná magie, žádná alchymie s celým slavným kamenem mudrců na státní dluhy neplatí. Aby se ty zaplatily, je třeba rozumně hospodařit. Jenže pokud budou vládnout císařové se svými rádci, různá knížata, komoří, kancléřové, prostě panstvo, dluhy porostou a lid, který ve výše jmenovaném filmu „vzal věci do svých (voličských) rukou“, se z filmu nepoučí, lépe nebude.

V hlubokém středověku kde se vzala, tu se vzala, objevila se šlechta všeho druhu, stupňů i jazyka. Mocí své nadřazené osobnosti, podepřené ochotnými meči svých družiníků, prohlásila zemi, kam až její meč dosáhl, za své vlastnictví, v toku času posvěcené boží milostí.

Jak zpíval kdysi Jan Werich se svými kolegy: „Dokavád jsme nahatý od hlavy až po paty, nikdo neví, kdo je chudý a kdo je bohatý…“ Proto bylo první snahou prvotních feudálů nějak se od těch ostatních odlišit. Když to nešlo jinak, tedy alespoň bohatstvím, které se odráželo v módě přepychového oblékání a bydlení. Jenže co když „jsme nahatý“, co pak? Tak i v tomto směru se projevila vyšší inteligence pravé šlechty a nekňubství poddaných. Šlechta prohlásila, že je urozená (ostatní se neurodili. asi spadli z měsíce), díky čemuž má modrou krev. Kdyby někdo chtěl provést kontrolu, zda šlechta nelže jak pravice před volbami, musel by šlechtice přeprat a při tom tu barvu krve zkontrolovat. Jenže, jak již bylo řečeno, meče a další výchovné prostředky vlastnila právě šlechta. Barvu krve těch ostatních, pokud se nechtěli podřídit demokratickému režimu knížat, hrabat, rytířů a kněžstva, na místě ohledal kat a jeho pacholci. Občas k tomu bylo třeba rozčtvrtit a vplést do kola, jindy stačilo amputovat hlavu. Z hygienických a etických důvodů se tu a tam takový zvědavec, neuznávající urozenost těch, kteří měli své ozbrojence a zmíněné boží požehnání, musel zpopelnit. Samozřejmě pod dozorem modliteb nějakého kněze. Stalo se, pravda, tu a tam, že se vyskytla skupina extremistů, kterým se nelíbilo, jak panstvo debužíruje a předhání se v rozmařilostech. Ale takového Robina Hooda, Jánošíka či Ondráše dříve nebo i později, ale spolehlivě panská bezpečnost předala katovi.

Nekňubství těch ostatních se projevilo v tom, že raději dřeli na pány a pokorně vychovávali děti – další poddané, než by se nechali katem a jeho pacholky, případně panskou ozbrojenou družinou opečovat (viz poznámka pod čarou). [1]

Chudina měla ovšem štěstí i smůlu. Štěstí, že ji panstvo potřebovalo, aby na ně dřela; smůlu proto, že všechny panské hrátky, včetně válek o nová území, o nové poddané, zaplatila právě chudina. Vojáci rabovali a znásilňovali pochopitelně nejvíc tam, kde se nemohli lidé bránit. Takové vypálení vesnice, dokonce i vsi vlastního lidu, bylo na denním pořádku asi jako panské žranice, parforsní hony a podobná alotria. To opravdu obyčejní kmánové nedokázali.

Nadřazenost šlechty a panstva vůbec nad kmány se prokazuje i v moderních dobách. Co by se stalo obyčejnému pracujícímu lúzrovi, kdyby třeba u pásu usnul? Vyletěl by bez pardonu na dlažbu. Pochopitelně i bez nároku na odstupné a podporu v nezaměstnanosti. Pán mu za práci platí krvavé peníze, někdy i patnáct táců měsíčně, a on by si místo dřiny na šéfa dal šlofíka. Když však uprostřed zaměstnání usne třeba ministr, pokud je to alespoň kníže, nic se neděje. Přece po něm nikdo nemůže žádat, aby se tam ve vládě, když se jedná o samých blbostech, násilím bránil odpočinku! Že takový vyspává i v Senátě, to se nedivím. Poslouchat tam ta myšlenková nedochůdčata našich McCarthyů, to je opravdu o nervy, které si musí panstvo i knížata šetřit na Ples v opeře a podobné kulturní aktivity.

Takže již celých tisíc roků, ba mnohem víc jsou mezi námi ti nejlepší, výjimeční, nejmorálnější a vůbec nejnejnej – šlechtici. Bude to pravda. Podívejme se třeba na morálku šlechty. Takový princ Charles, to je přece kofr, že ano? A co teprve nebožka šlechtična princezna Diana. Že se jedná o někoho výjimečného (byť již nežijícího), o tom svědčí fakt, že Diana se stala modlou mnoha Britů. Pokud se ovšem podobně zachová obyčejná ženská, nestane se modlou, ale… Raději řekneme jen, že se o ní bude šířit nezdaněná informace: „To je ale potvora!“

Nebo takový císař rakouský Ferdinand Dobrotivý. Jeho šlechtická hodnota způsobila, že člověk, jehož intelektuální úroveň plně charakterizuje ten přídomek Dobrotivý, což naznačovalo trochu rozumového deficitu, mohl stát v čele mocného státu, zatím co nějaký obyčejník bez šlechtického přídomku a s tradiční červenou krví by ani nesehnal zaměstnání a jako vojenský vysloužilec s jednou nohou skončil u flašinetu.

Pokud by obyčejný občan, nedejbože levičák, provozoval podobné krveprolití, jakým byla první světová válka, neodpustil by mu hříchy ani ten nejuznalejší kněz. Excísaře Karla I. klidně prohlásili za blahoslaveného. Inu, měl modrou krev, byl něčím lepším než nějaký hromadný vrah. Byl císařem katolické země – a kdo je víc? Snad jenom papež.

Píchněte se honem do prstu. Co kdyby ta krev byla modrá?

Šlechta byla odedávna lecčeho a většinou i všehoschopná. Pro zvětšení své slávy a hlavně svého panství by zradila i pánbíčka, jak se to nejednou v naší (a zdaleka ne jen v té naší) historii přihodilo. Nemohu z vlastní zkušenosti tvrdit, že byla i závistivá, ale když si připomeneme, že za krále či podobného drába přečasto zvolila cizince raději, než by tuto poctu a moc věnovala někomu schopnějšímu z vlastní české krve či emigrantovi, nebude to podezření z nepřejícnosti asi mylné.

A přece se často i dnes někteří lidé vrací k někdejší nadvládě šlechty, ba dokonce ji naivně dávají za vzor dnešní generaci. Proto se jen letmo podívejme, jak si český národ údajně dobře vybral za krále Jana Lucemburského.

Byla to dobrá volba. Především ovšem pro Jana Lucemburského. A ten také svůj zisk královské koruny využil až na doraz. Nejprve tedy zplodil následníka trůnu, budoucího krále Karla IV. A tím Janovy užitečné aktivity v podstatě skončily. Protože Jeník nebyl žádný andílek, ale rytíř tělem i duší, rytířoval po celé Evropě, vesměs ve službách nikoliv USA nebo NATO, ale v zájmu podobných cizinců.

Jak známe ze současné finanční krize v USA, neřkuli ve většině světa, válka není zadarmo. Sice při ní přijdou o život často i lidé, ovšemže většinou ti s obyčejnou krví, ale to už jinak nejde. Kolaterální ztráty, tento americký vynález, se přece nepočítají. Dnes a ani za Jana Lucemburského. Co se však počítalo tehdy jako dnes, to jsou dluhy vyvolané nezbytnou výbavou bojovníků. Jan Lucemburský byl v tomto směru zářným příkladem. Když proválčil a prooslavoval (pozor! Prooslavoval, tedy ne proslavil!) všechno, co českým králům druhdy říkalo Pane, nezbylo mu nic jiného než se zadlužit.

Tehdy nebyl MMF ani WTO; aby si král za vhodně vysoký úrok půjčil něco z toho, co za dosavadní své kralování prošustroval, musel se obrátit na tehdejší finančníky – na Židy. Ti byli už tehdy zběhlí v takových těch legálních lichvách, jakými jsou třeba zastavárny a půjčky s dodatky o vymáhání dluhů. Tak se mohlo stát, že zastavil postupně královské hrady, statky, skvosty, královskou korunu, a kdyby – jako slepý rytíř s heslem Sloužím – na závěr svého rytířování nebojoval na té slabší straně války, kdožví, zda by nezastavil i své poddané. Padl statečně, když se prý nechal připoutat ke svému doprovodu, a jsa slepý, „vedl“ slepě své spolubojovníky na jistou, leč zbytečnou, pardon, leč čestnou smrt. Řka: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ neohlížel se na prchající rytíře svých spojenců a slepě se nechal zavraždit – jak již bylo řečeno, i se svým připoutaným doprovodem.

Jeho skutečně rozumným činem bylo, že alespoň svého syna Karla včas nechal z prohrané bitvy odvést. Králi a císaři Karlovi pak dalo nemalou námahu, než vyplatil zastavené hrady, statky, korunovační klenoty. Měl štěstí, že Jan nezastavil u Židů nevolníky. Kdo by pak pomáhal svou dřinou a skromností našemu snad nejlepšímu králi Karlovi zavést u nás pořádek?

Zdá se tedy, že historie, ta pověstná učitelka života, nám poskytla po věky platné poučení, že není dobré si půjčovat na cizí války a tak zadlužit sebe i potomky. Jenže kterýsi klasik, beztak nějaký zatra levičák, moudře vyvodil, že národ, který se z historie nepoučí, musí si ji (včetně těch malérů) zopakovat. Tak si to dodnes již poněkolikáté pomalu opakujeme.

Pohled na poučení z historie má dvě stránky. Papalášové dnešní se poučili a do těch bojů za cizí zájmy se nevydávají. Oni by jim to jejich spolupapaláši neschválili, protože si ani nedovedu představit třeba dnešní – prý elitu – včetně slavného knýžete Schlafenberga, že by po boku pana prezidenta (když už krále – prý bohužel – nemáme) obětavě čekali, až je nějaký nepřítel zabije.

Druhé poučení je v tom, že do takovéto války vyšleme ty poddané, kteří v naději a možná i potřebě slušného výdělku jdou do boje za cizí zájmy slepě, ač vidomí. V obou případech to ovšem zaplatí bez reptání poddaní. A že se tam plete i nějaká půjčka a dluh, to je jednomu i ostatním zřejmé. Tak třeba jsme si půjčili (na úrok) nějakou malou miliardu, abychom mohli zaplatit „naše“ zapůjčená letadla, hlídkující nad Lotyšskem, kterému jsme pár dalších vypůjčených miliard nabídli jako bezúročnou půjčku. O platbách za naše americké legionáře a jejich výzbroj raději ani nemluvme.

Rovněž proto, aby se historické zkušenosti vytěžily do poslední špetky, pojmenovala naše armáda, vlastně ne naše, ale Armáda České republiky, školu připravující vojáky určené k mezinárodní oběti za americké národní zájmy školou Jana Lucemburského. Takže historie se opakuje: Bojujeme za cizí zájmy, bojujeme slepě za tyto zájmy, zadlužíme se, abychom tento boj mohli zaplatit.

Jen se obávám, že nemáme naději, aby nás ze současné zapeklité situace nakonec vysvobodil nějaký opravdový humanista. Pán z Hrádečku na štěstí legitimní děti neměl. To by dopadlo hůř než kdysi na tom Kresčaku.